Jeseniki - Turystyka - Ścieżki naukowe

Mapa naučné stezky s jednotlivými zastaveními - čísla viz popis v textu

Historie údolí Moravy (715 m n.m.)
Osídlování údolí horního toku řeky Moravy probíhalo v průběhu první poloviny 16. století. Na pravém břehu řeky byla v té době založena ves Morava. V písemných pramenech je poprvé připomínána roku 1577. Přívlastek "Dolní" a "Horní" se začal užívat na konci 17. století. Do roku 1850 byla Dolní a Horní Morava součástí králického panství. V tomto roce se obě vsi stávají samostatnými obcemi.
Velká Morava, rozkládající se na levém břehu řeky, byla založena ve stejné dobé jako sousední obec Morava, ležící na pravém břehu. V písemných pramenech se připomíná již v roce 1564. Ves patřila k panství Kolštejn (Branná). V roce 1850 se stala rovněž samostatnou obcí. Od roku 1960 jsou všechny tři vsi sloučeny v jednu obec s názvem Dolní Morava. Horní tok řeky Moravy tvoří historickou hranici mezi Čechami a Moravou. Hranice vede po řece až k jeskyni Tvarožné díry, kde řeku opouští a pokračuje pod Vlaštovčí kameny a dále k vrcholu Králického Sněžníku. Zemské trojmezí mezi Čechami, Moravou a Kladskem neleží přímo na vrcholu, ale asi 200 metru jihozápadně od něj a je označeno větším hraničním kamenem. Při územní a správní reformě v roce 1960 byla hranice Čech a Moravy posunuta východním směrem na hřeben Sušiny a Podbělky. Od tohoto roku leží vrchol Králického Sněžníku i s pramenem řeky Moravy na území Čech.

Mléčný pramen (725 m n.m.)
Mléčný pramen je krasový pramen výstupný, to znamená, ze vody vytékají na povrch pod tlakem. Jeho zdrojnicí je potok Poniklec, jehož vody mizí v ponorech a plynou do pramene podzemními jeskyněmi dlouhými nejméně 1,5 km, přičemž překonávají výškový rozdíl 86 m.
Jméno pramene je odvozeno od bílého zakalení vody po povodních. Tento jev není dosud uspokojivě vysvětlen, souvisí však pravděpodobně s odnosem uhličitanu vápenatého z krasových hornin vodami pramene. Nadmořská výška pramene je 750 m, průměrná vydatnost 31,4 l/s.
Krasové jevy české části pohoří Králického Sněžníku vznikly v krystalických vápencích ve spodních částech západních svahů údolí řeky Moravy, severně od obce Dolní Morava, v nadmořské výšce 730 až 950 m. Mocnost těchto vrstev je 60 až 250 m. Spojitost pruhů krystalických vápenců je narušena četnými zlomy. Krasová oblast je rozdělena do pěti celků: jeskyně Tvarožné díry, oblast mezi ponorem potoka Poniklec a Mléčným pramenem, Mramorové jeskyně, Patzeltova jeskyně a krasové prameny a ponory u obce Dolní Morava.
Vápence z oblasti Králického Sněžníku jsou odedávna těženy pro průmyslové využití. V současné době probíhá těžba v tzv. Mramorovém lomu na jihozápadním okraji rezervace.

Geomorfologie a geologie (740 m n.m.)
Králický Sněžník je členité pohoří na hranici České republiky a Polska, geomorfologicky náležící do Krkonošsko-jesenické soustavy. Česká část pohoří má plochu 76 km, střední výšku 930,9 m a střední sklon svahů 15°. Nejvyšším vrcholem je Králický Sněžník (1423,7 m). Od něho se paprskovitě odděluje několik plochých hřbetů. K jihozápadu vybíhá hraniční hřbet s Malým Sněžníkem (1337,7 m) a Výrovníkem (1175,0 m), zakončený Klepáčem (1143,6 m). Jižní hřbet má vrcholy Sušinu (1321,2 m), Podbělku (1307,4 m). Souš (1224,0 m) a Sviní horu (1073,8m). Oba hřbety jsou od sebe odděleny hlubokým údolím řeky Moravy. Do Polska vybíhá severozápadní hřbet s horami Średniak (1210,3 m), Smrekowiec (1123,4 m) a Czarna Góra (1204,6 m).
Pohoří Králický Sněžník je někdy nazýváno „střechou Evropy", protože z vrcholu Klepáče (polsky Trójmorski Wierch) odtékají vody do tří moří. Do Baltského moře odvodňuje území Nysa Klodzka. Do Severního moře odvádí vody Tichá Orlice a její přítok, Lipkovský potok. Do Černého moře odvodňuje území řeka Morava, která pramení na jižním svahu Králického Sněžníku v nadmořské výšce 1380 m.
Po stránce geologické se Králický Sněžník nachází ve východní část orlicko-kladské klenby, která je součástí severovýchodního okraje Českého masivu. Převládají zde přeměněné (metamorfované) horniny. které vznikaly v delším časovém intervalu od svrchního proterozoika do středního paleozoika (přibližně před 600-400 mil. let). Jde zvláště o migmatity, ortoruly a pararuly s několika pruhy svorů (původně břidlic), s vložkami krystalických vápenců a dolomitů (mramorů), křemenců (povodně pískovců) a amfibolitů (původně bazických tufů). Ve čtvrtohorách se celé horstvo nacházelo v předpolí pevninského ledovce. Vytvořil se charakteristický pramenný amfiteátr řeky Moravy, mrazové sruby, kamenná moře a jiné periglaciální jevy.
V údolí horního toku Moravy vznikl v krystalických vápencích a dolomitech pozoruhodný kras s jeskyněmi, ponory a vyvěračkami.

Lesní hospodářství (750 m n.m.)
V současné době jsou lesy masivu Králického Sněžníku převážně smrkové - 84 %, zastoupení ostatních jehličnatých dřevin je 4% (jedle bělokorá, douglaska tisolistá, modřín opadavý). Zbývajících 12 % tvoří dřeviny listnaté, z toho 6% buku lesního a 6% ostatních listnáčů (javor klen, jeřáb ptačí, bříza bělokorá, olše šedá a lepkavá, vrba jíva, topol osika, jasan ztepilý). Původně byly v oblasti smíšené lesy se zastoupením smrku, jedle a buku, s převahou jedle a buku, na hřebenech nad 1000 m n.m. se nacházely hlavně smrkové porosty.
S postupujícím osidlováním a kolonizací podhorských lokalit došlo k výraznému ovlivnění dřevinné skladby lesů ve prospěch smrku. Porosty s původní dřevinnou skladbou se dochovaly jen ostrůvkovitě, hlavně v hřebenových partiích. Lesy v obvodu národní přírodní rezervace jsou v majetku státu a jsou ve správě organizace Lesy České republiky, s.p., Lesní správy Hanušovice. Hospodaření v lesích prošlo od toulavých sečí v období kolonizace přes holoseče v období nedávno minulém až po v dnešní době uplatňovaný podrostní způsob hospodaření s preferencí přirozeného zmlazení pod mateřskými porosty.
Podnik Lesy České republiky uplatňuje plně strategii trvale udržitelného hospodaření v lesích, při kterém les trvale plní veškeré produkční a mimoprodukční funkce včetně produkce kvalitní dřevní hmoty. To znamená postupně vypěstovat druhově, prostorově a věkově skupinovitě smíšené lesy odolné proti působení biotických (hmyzí a houboví škůdci) a abiotických (vítr, sníh, imise) činitelů.

Tvarožné díry
Jeskyně Tvarožné díry se nachází v horní části údolí řeky Moravy, v nadmořské výšce 840 m, v místech, kde řeka příčně protíná pruh krystalických vápenců. Na povrchu je jeskyně otevřena několika vchody, které fungují jako vývěry podzemního toku a příležitostně jako povodňové ponory Moravy. Celková délka jeskyně je 184 m, z toho 60 m je protékáno aktivním podzemním tokem.
Tvarožné díry jsou nejdéle známou jeskyní krasové oblasti Králického Sněžníku. První zmínky o nich pocházejí již z konce 17. století. Podle pověsti si zde zlatokopové ukládali nářadí. Na stěnách jeskyně se tvoří sintry (vrstvy sraženého vápence) a pod hladinou lze vidět i malé krápníky. Zajímavý je výskyt zvodnělého sintru - nickamínku (lidově „tvaroh“), který dal jeskyni jméno.
Podzemní prostory slouží jako významné zimoviště netopýrů, z nichž většina patří mezi zvláště chráněné živočichy. Vyskytuje se zde netopýr velký, netopýr Brandtův, netopýr vodní, netopýr severní, netopýr ušatý a netopýr černý.
Asi 80 m severovýchodně od Tvarožných děr byla objevena jeskyně Propástka s 3,5 m hlubokou propastí. Na protějším pravém břehu řeky Moravy, v těsné blízkosti jeskyně Tvarožné díry, se nachází výstupný pramen Blom-blom. Je pravděpodobné, že pramen má spojitost s podobnými výstupnými prameny ve dně chodby v Tvarožných dírách. Tato spojitost však nebyla zatím prokázána.

Původ smrkových porostů, imise (865 m n.m.)
Při umělé obnově lesa, tzv. výsadbě sazenic či síji na vykácených plochách, nebyl v minulosti, asi do 50. let 20. století, kladen obzvláštní důraz na původ použitých sazenic a semen. Zvláště v 19. století bylo při obnově lesa použito sazenic a semen nevhodného původu, jednak z různých oblastí Čech, Moravy a Kladska, jednak z ciziny, hlavně z Tyrol (Innsbruck). Jelikož se v lesích Králického Sněžníku poměrně intenzivně hospodařilo již v 18. století, nachází se v národní přírodní rezervaci jen 26 % lesních porostů odpovídajícího původu. V současné době se při umělé obnově lesa používají pouze sazenice vypěstované ze semen pocházejících z vybraných (uznaných) původních porostů z území rezervace.
Původní vysokohorský smrk se vyznačuje plnodřevným kmenem a štíhlou korunou s větvemi skloněnými k zemi. Je značně odolný vůči závěsu sněhu, námraze a větru.
Na tomto zastavení vidíte ukázku hospodářského lesa ve věku 60-80 let nevhodného původu (smrk chlumního typu) s větvemi vodorovnými a širokou korunou. Porosty zde jeví známky citelného poškození imisemi (prořídlé koruny).
Škody imisemi se začaly v celém masivu Králického Sněžníku viditelně projevoval
na přelomu 70. - 80. let 20. století. Jednalo se hlavně o imise oxidu siřičitého (SO2), pocházející z tepelných elektráren, které se v podobě kyselých dešťů dostávají do lesní půdy. Dochází k ovlivnění chemizmu půdy do té míry, že smrkové porosty chřadnou až postupně odumírají. Škody se projevují zejména na smrku, a to opadem starších ročníků jehlic, (prořídlé koruny), výraznými barevnými změnami jehličí a redukcí kořenového systému. Smrkové porosty se stávají méně odolnými proti větru a hmyzím škůdcům, zejména kůrovcům. I když došlo v závěru 20. století k odsíření našich tepelných elektráren a k významnému poklesu emisí SO2, zdravotní stav lesa se příliš nezlepšil, protože úprava chemizmu lesních půd je dlouhodobou záležitostí. Situaci komplikuje nárůst imisí oxidů dusíku (NOx) a ozonu (O3). Tyto škodliviny, kromě přímého poškození jehličí a listů dřevin, rovněž ovlivňují chemizmus půd, které se stávají pro růst dřevin nevhodnými.

Myslivost a poškozování lesa zvěří (1010 m n.m.)
V oblasti Králického Sněžníku se nacházejí čtyři honitby, jejichž držitelem jsou Lesy České republiky, s.p., tři honitby jsou pronajaty a v jedné vykonává právo myslivosti Lesní správa Hanušovice ve vlastní režii. Druhové zastoupení zvěře je velice pestré. Žije zde zvěř jelení, srnčí, mufloní a černá. Ze sousedního Polska sem v letním období zavítá skupina kamzíků, jejichž původ je pravděpodobně v Jeseníkách. Dále zde žije zajíc, liška, jezevec, kuna, tetřev, jeřábek, holub, sluka, sojka, krkavec, káně, jestřáb, krahujec, poštolka, výr, puštík, sýček, sýc rousný, aj.
Předmětem lovu je hlavně zvěř jelení, pouze okrajově zvěř srnčí, mufloní a černá. Z ostatní zvěře pouze liška a kuna. Zvěř jelení, srnčí a mufloní je v zimě přikrmována zejména senem a ovšem v krmelcích umístěných v údolích masívu.
Značným problémem pro obnovu lesa a jeho zdárný vývoj jsou škody, které v lese působí hlavně jelení zvěř okusem vrcholových částí (terminálů) mladých stromků a ohryzem kůry ve smrkových porostech ve věku 20 - 40 let. Okusem terminálů a bočních větví dochází ke značnému zpomalení růstu, je-li okus intenzivní a opakovaný, způsobuje úhyn stromků. Ohryzem kůry smrkových porostů vznikají podmínky pro napadení poškozených stromů dřevokaznými houbami a pro následné znehodnocení nejcennější oddenkové části kmenů. Kromě toho se takto poškozené porosty stávají méně odolnými proti působení větru, sněhu, imisí a hmyzích škůdců. Dochází k jejich postupnému rozvrácení a předčasné obnově - nedožijí se mýtního věku. Vedle značných škod na přírodním prostředí tak vznikají milionové ekonomické ztráty. Aby se škodám zabránilo, musí se mladé stromky a odrůstající smrkové mlaziny chránit před poškozováním zvěří plastovými krytkami, chemickými nátěry, pletivem, plastovými obaly, ovazováním klestem, apod. Tato opatření jsou pro vlastníka lesa finančně velmi nákladná. Jediným řešením je snížení stavů jelení zvěře na stavy pro les únosné.

Přirozená horská smrčina (1140 m n.m.)
V nadmořských výškách nad 1000 m se již výrazně projevuje chladné a vlhké klima, které má
spolu s kyselým minerálním podložím za následek tvorbu chudých podzolových půd.
Tyto podmínky plně vyhovují přirozenému typu lesa, který se nazývá přirozená horská smrčina. Hlavní dřevinou je zde smrk ztepilý, místy je vtroušený buk lesní, jeřáb ptačí a javor klen. Vzhledem k nepříznivému klimatu stromy pomaleji přirůstají a dosahují menších výšek.
Bylinné patro je poměrně chudé, tvořené nenáročnými druhy jako borůvka černá, sedmikvítek
evropský, podbělice alpská, třtina chloupkatá a metlička křivolaká.
Podél potoků a na prameništích tvoří rozsáhlé porosty papratka horská, na zastíněných místech roste vzácná kapradina žebrovice různolistá.
Z živočichů vázaných na smrčiny zde můžeme vidět např. pěvušku modrou, sýkoru uhelníčka, hýla obecného, křivku obecnou, datla černého, sýce rousného a myšici křovinnou.

Lavinová dráha (1160 m n.m.)
Základním předpokladem vzniku lavin je hromadění sněhu v horní části lavinového svahu na jižním úbočí Králického Sněžníku. Vítr přináší sníh tzv. vodícím návětrným údolím. Na vrcholu dochází ke zrychlování větru a k odnosu sněhu do návětrného prostoru kolem pramene Moravy, kde se sněhové masy ukládají. Při nahromadění příliš velkého množství sněhu dochází na prudkých svazích pod pramenem k jeho sesouvání nebo přímo k odtržení celé laviny.
Lavinová dráha vede od pramene směrem do údolí Moravy. Morfologicky je patrná jako bezlesá proluka zarostlá kapradinovým porostem. Poslední doložené laviny zde spadly 25. března 1962 a 13. února 1999.
Laviny mechanickým způsobem zabraňují růstu stromů a udržují tak trvale bezlesou plochu v nadmořské výšce odpovídající lesnímu stupni. Lavinová dráha je floristicky jednou z nejbohatších lokalit Králického Sněžníku. Dochází zde k prolínání vysokohorských druhů s nížinnými a lesních druhů s lučními. Ze zajímavých druhů rostlin zde roste papratka horská, čarovník prostřední, kýchavice zelenokvětá, křivatec žlutý, pomněnka lesní, lilie zlatohlávek, lýkovec jedovatý, hadí kořen větší, zimolez černý, měsíčnice vytrvalá, vraní oko čtyřlisté, rybíz skalní, růže převislá aj.

Obnova lesa na kalamitních holinách (1215 m n.m.)
Vidíte rozsáhlou kalamitní plochu vzniklou v 50. letech 20. století vlivem bořivých větrů. Lesníci tuto lokalitu nazvali příznačně „Větrná paseka". Plocha se každoročně rozšiřuje směrem ke Králickému Sněžníku. Její zalesnění je velice obtížné z důvodu imisemi negativně ovlivněného chemizmu půdy, velikosti plochy a extrémních klimatických podmínek, zejména větru, který v zimě znásobuje působení mrazu a poškozuje mladé stromky unášenými ledovými krystalky.
K zalesnění vzniklých holin byl použit hlavně vysokohorský smrk, v období před vyhlášením národní přírodní rezervace i dřeviny odolnější proti imisím jako smrk pichlavý a borovice kleč. Od 90. let 20. století se k zalesnění používá výhradně smrk ztepilý původem z rezervace. Dále se vysazuje stanovištně vhodný jeřáb ptačí a bříza bělokorá. Tyto listnatě dřeviny je nutné chránit proti okusu jelení zvěří rozsochami, plastovými obaly a chemicky, letním postřikem. Při výsadbě jamkovou sadbou jsou používány prostokořenné sanice a sazenice obalované, to znamená dopěstované v sáčcích z PVC, nebo juty, případně v rašelinocelulózových kelímcích. Smrk je v této poloze vysazován v množství 3000 ks/ha, bříza a jeřáb 1000 ks/ha ve skupinách nebo roztroušeně po ploše.
Z tohoto místa je výhled do údolí řeky Moravy. Vlevo vidíte hřeben s vrcholy Černé kupy, Sušiny, Uhlisek a Podbělky, vpravo hřeben s vrcholy Malého Sněžníku, Výrovníku a Klepáče. Pouhým pohledem zjistíte, že lesní porosty na levém hřebeni jsou v horším stavu než na pravém. Je zde více ředin, souší a pasek. Tento špatný stav je způsoben vlivem převládajících západních větrů, které přinášejí převážnou část imisí, při větší síle lesní porosty vyvracejí a lámou a znásobuj í negativní účinky klimatu.

Horní hranice lesa (1320 m n.m.)
Nacházíte se v nadmořské výšce 1320 m, kde utváření lesa již výrazně ovlivňují extrémní
klimatické podmínky - vítr, sníh, námraza, nízké teploty a krátká vegetační doba.
Blížíte se k horní hranici lesa, která je tvořena smrkem ztepilým s příměsí jeřábu
ptačího. Nepříznivé klimatické podmínky se projevují v nápadném snížení výšky stromů, spádností kmene a hlubokým zavětvením smrků. Lesní porosty s přibývající nadmořskou výškou řídnou, přecházejí do skupin až jednotlivých smrků, které tvoří horní hranici lesa a volně přecházejí do alpínských luk. Na stromech je patrný vliv převládajících západních větrů. Toto usměrněné vzdušné proudění vytváří charakteristický tvar korun lesních dřevin, tzv. vlajkové formy. Vítr a zátěž korun sněhem a námrazou často způsobují ulomení stromových vrcholků. Z nejvyšších větví pak vyrůstají náhradní vrcholy a vznikají tzv. bajonetové vrcholy. Tento jev je častější u smrků pochybného původu pocházejících z umělé výsadby z přelomu 19. a 20. století, kdy byla snaha zvýšit uměle horní hranici lesa zalesněním horských holí.
Přirozená obnova v těchto extrémních podmínkách téměř neexistuje, protože stromy plodí velice zřídka a semeno v krátkém vegetačním období nedozraje. V malé míře zde dochází k vegetativnímu rozmnožování smrku zakořeněním nejspodnějších větví. Tento proces trvá desítky let.

Suťová pole a alpínské louky (1340 m n.m.)
Poměrně velké plochy území rezervace pokrývají suťová pole a kamenná moře, která vznikla mrazovým zvětráváním obnažených skal v chladných obdobích čtvrtohor. Jsou tvořena balvany přeměněných hornin různé velikosti, mezi nimiž se hromadí naplavená a navátá jemnozem a humus. Takto vzniklá půda je silně provzdušněná a dobře propustná pro vodu, je však vystavena velkému kolísání teplot během dne.
Prvními rostlinami, které osídlují suťová pole, jsou lišejníky. S postupným hromaděním půdy se zde mohou uchytit i vyšší rostliny, přizpůsobené zdejším nehostinným podmínkám, zejména mohutně vyvinutým kořenovým systémem, např. borůvka černá a brusinka obecná.
Na protějším svahu nad kamenným mořem vidíte výrazný mrazový srub, zvaný Vlaštovčí skály. Je významnou botanickou lokalitou, na které rostou rostlinná společenstva vázaná na plošiny a štěrbiny skal. Ze zajímavých druhů rostlin se zde vyskytuje sítina trojklaná a vranec jedlový.
Nad horní hranicí lesa, na místech s hlubší půdou, se na velké ploše rozkládají alpínské louky. Základním druhem lučních porostů je tráva smilka tuhá. Dále zde roste metlička křivolaká, ostřice Bigelowova, náholník jednoúborný, bojínek švýcarský, jestřábník alpský, vřes obecný, hadí kořen větší, mochna zlatá, violka žlutá sudetská aj.
Luční porosty jsou často rozryty chodbičkami hraboše polního, který zde vystupuje do jedné z nejvyšších poloh v ČR. Nad hranicí lesa tu byl zastižen i jiný hlodavec norník rudý a náš nejmenší savec rejsek malý, který patří do řádu hmyzožravců a je schopen přežít i na méně úživných stanovištích. Z ptáků můžeme v okolí vrcholu v hnízdním období pozorovat
například pěnkavu obecnou nebo chráněnou lindušku horskou.

Historie vrcholu
Stojíte nedaleko vrcholu Králického Sněžníku u pramene řeky Moravy. Řeka protéká od severu k jihu celým moravským územím a po 335 km toku ústí u Děvína do Dunaje.
Vrchol Králického Sněžníku odedávna přitahoval pozornost milovníků hor. Již v roce 1765 na něj vystoupil pruský princ Jindřich, v roce 1780 císař Josef II. a roku 1840 nizozemská princezna Marianna se svým otcem, králem Vilémem I. Roku 1886 popsal svůj výstup na „Sněžku Kralickou" český spisovatel Alois Jirásek.
V letech 1895-1899 byla na vrcholu kladskou sekcí Moravskoslezského sudetského horského spolku vybudována 33,5 m vysoká kamenná rozhledna. Po druhé světové válce však nebyla udržována a její stav byl v roce 1973 tak špatný, že musela být odstřelena.
Na jihovýchodním úbočí Králického Sněžníku, při cestě k prameni Moravy, stála od roku 1912 Lichtenštejnova chata, postavená staroměstskou sekcí Moravskoslezského sudetského horského spolku. Také tato stavba po válce pro nedostatečnou údržbu chátrala a v roce 1971 byla stržena.
Do dnešní doby se zachovala žulová soška slona, která stojí poblíž základů bývalé chaty. V roce 1932 ji zde nechal postavit jako svůj symbol německý umělecký spolek Jescher. Návrh sošky vypracovala Amei Hallegerová, žena Kurta Hallegera, rodáka ze Šumperka, který byl vůdčí osobností spolku. Sochu vytesala kamenická firma Förster ze Zlatých Hor. Dnes je neoficiálním symbolem Králického Sněžníku.

Vrchovištní rašeliniště (1212 m n.m.)
Rašeliniště jsou na Králickém Sněžníku soustředěna převážné na východním hřebeni zvaném Mokrý hřbet. Leží v sedlech mezi jednotlivými vrcholy tohoto hřbetu na modře značené turistické stezce směrem na Podbělku.
Vrchovištní rašeliniště jsou sycena srážkovou vodou, která se hromadí na nepropustném podloží. Rašelina zde vzniká pochodem rašelinění rostlinných zbytků v kyselém prostředí za poměrně nízkých teplot.
Rašeliniště narůstají velmi pomalu. Roční přírůstek Je 1-2 mm silná vrstvička rašeliny. To znamená, že 1 m slabě rozložené rašeliny se vytváří asi 500 let a 1 m silně rozložené rašeliny asi 1000 let.
Rašelina má velkou schopnost vázat a zadržovat vodu. Rašeliniště prosáklá vodou fungují v krajině jako zásobníky tepla. V letním období se teplo v rašeliništích shromažďuje, v zimě se pomalu vydává. Proto se nad rašeliništi často tvoří přízemní mlhy.
Na rašeliništích se vyskytují zajímavá a specifická rostlinná společenstva, ve kterých převládají mechorosty, hlavně rašeliníky. Kolonie rašeliníku narůstají odstředivě a vytvářejí zvláštní kopečkovité útvary zvané bulty. Prohlubně mezi nimi se nazývají šlenky. Typické jsou druhy tvořící tzv. keříčková společenstva vřes obecný, kyhanka sivolistá, brusinka obecná, vlochyně bahenní, klikva bahenní, šicha černá aj. Dále je charakteristický suchopýr pochvatý, ostřice mokřadní a ostřice chudokvětá. Dříve byl častější také kriticky ohrožený bradáček srdčitý.
Skrytými obyvateli horských rašelinišť jsou vzácný hlodavec myšivka horská a černě zbarvený hmyzožravec rejsek horský. I poměrně méně hojná hmyzí fauna tu má své neobvyklé reprezentanty, kterými jsou na rašeliniště vázané vzácné druhy chrostíků nebo nedávno objevená vážka lesknice zelená.

Historie Staroměstska (1110 m n.m.)
První písemná zmínka o Starém Městě pochází z roku 1325. Původní jméno obce Goldek (v českém překladu „Zlatý roh"), souviselo s nalezišti zlata v okolí a připomíná hornickou kolonizaci severní Moravy. Název Staré Město se začal užívat až v 15. století.
Na město byla obec povýšena markrabětem moravským Václavem, pozdějším králem českým a císařem římským Karlem IV., pravděpodobně v roce 1336. V městském znaku se objevil medvěd a horník. Staré Město bylo přičleněno k tzv. korunním městům a svými výsadami se rovnalo městům královským. Bylo osvobozeno od roboty, zůstala mu jen povinnost nahánět zvěř při lovu panstva.
Úpadek významného báňského města v 15. století zřejmě souvisel s vytěžením nalezišť zlata a stříbra v okolí a s jeho vypálením roku 1480 Jiříkem st. Tunklem z Brníčka. Novou etapu své historie zahájilo Staré Město v 16. století, kdy získalo právo várečné, právo solných trhů, výročních trhů i pravidelných týdenních trhů. Na počátku 17. století se v okolí začala těžit měděná ruda, rozvíjelo se plátenictví, vznikla papírna a manufaktura na zpracování tabáku. V 19. století byla na Staroměstsku obnovena hornická tradice, začal se zde těžit grafit a železná ruda. Značná část obyvatelstva se věnovala obchodu, řemeslům a zemědělství.
Osudy Starého Města a dalších osad a vesnic v okolí byly vždy spojeny s osudem sousedního kolštejnského panství (nyní Branná). Jako součást kolštejnského panství střídalo Staré Město často své majitele. Nejvýrazněji se do historie města zapsal Jan Jetřich Petřvaldský, který dal vystavět malý zámeček a Eliška Petřvaldská, která nechala postavit v roce 1618 pozdně renesanční farní kostel sv. Anny a nové čtvercové náměstí se zděnými domy.
Dominantou náměstí je patrová pozdně renesanční budova radnice s polygonální věži. Dále stojí za povšimnutí empírové sousoší Nejsvětější Trojice a kašna.

Mapa lokalna - obiekt wskazuje czerwona strzałka

Mapa lokalna 1:50 000